Air Crash Investigations

Piloti amerického MD 83 letícího z Mexika do Spojených států začali mít krátce po startu potíže s řízením. Pokoušeli se problém vyřešit sami, ale netušili, že letadlo s osmdesáti osmi lidmi na palubě už zachránit nelze...31. ledna ve 14.30 odstartovala pravidelná linka společnosti Alaska Airlines z letiště Puerto Vallarta a mířila do San Franciska a Seattlu. Let číslo 261 převážel 83 cestujících a 5 členů posádky. Letoun McDonnel Douglas MD-83 z úspěšné řady letounů s motory umístěnými vzadu řídil kapitán Ted Thomson spolu s druhým důstojníkem Billem Tanskym. Oba měli nalétáno tisíce hodin. Nedlouho po vzletu zaznamenala posádka obtíže, hlavní stabilizátor byl nehybný. Stabilizátor u stroje typu MD-83 je dvanáct metrů široká vodorovná plocha v přední části ocasu. Spolu s výškovým kormidlem slouží k udržování podélné stability. Piloti si mysleli, že zaseknutí stabilizátoru bylo způsobeno chybou v elektrických motorech, a věřili, že dle manuálu a standardních postupů závadu odstraní. Proto se nerozhodli vrátit se zpět na mexické letiště. Zaseklý stabilizátor tlačil stroj k zemi, piloti se jej snažili opakovaně rozhýbat spínači, kterými se posouvá. Dalším krokem, který učinili, bylo vypnutí autopilota. Stroj pak řídili už jen ručně. S velkými obtížemi se jim nakonec podařilo zvednout příď. Tou dobou se rozhodli kontaktovat oddělení údržby společnosti a žádali o radu, neboť v palubním deníku ani jinde nenašli žádný záznam o ohlášení nějaké závady letounu a požádali o odklonění letu do Los Angeles i přesto, že jim to zpočátku dispečer koordinující pohyb letadel společnosti kvůli zdržení rozmlouval. Jak se letoun přibližoval k LA situace se zhoršovala a piloti se začali obávat, zda dokážou se strojem bezpečně dosednout. Ani další úsilí o uvolnění ocasní plochy, které posádka vynaložila, se nesetkalo s úspěchem. Pilotům se poté, co stroj střemhlav se řítící k zemi vyrovnali, jen stěží dařilo udržovat letovou hladinu. Poškozený stabilizátor je stále tlačil dolů. Jako protiváhu působení stabilizátoru využila posádka výšková kormidla – pohyblivé plochy v zadní části ocasu přímo spojené s řídící pákou. Letoun byl v tu chvíli odkázán doslova na sílu paží mužů v kokpitu. Těm již začínalo být zřejmé, že se nejedná o poruchu elektroinstalace, ale že se muselo něco vzpříčit. Otázka tak zněla, zda se to může ještě zhoršit. Kapitán nakonec požádal řídící věž v LA, aby byli navedeni na přistání přes oceán. Přestože věřil v hladké přistání, nechtěl, aby v případě toho nejhoršího scénáře ohrozil ještě lidi na zemi. Vyděšené cestující, kteří se vyrovnávali s neustálými propady a lety střemhlav dolů, se snažil uklidnit přistáním v LA, které dle jeho slov mělo proběhnout do dvaceti minut. V 16.15 se spolu s druhým důstojníkem na něj připravoval. Když se pokusili zpomalit na přistávací rychlost, v zádi letounu něco prasklo a letadlo se řítilo z výšky 5000 m dolů…(Česká televize)