cs
Archeologové na pobřeží - S03E03
V zálivu Solway jsou zbytky starého mostu, šlo o viadukt, který už přes vodu nevede a ruiny končí u hladiny. I dnes by se tu nejspíš hodil, protože i tak je problém se dostat z jednoho města do druhého a je třeba objíždět. Proč už ale viadukt nestojí? Tým vypátrá, že stavba byla architektonicky překrásná a převážela se přes něj železná ruda. Stavba ale trvala dlouho a tak se to nakonec ekonomicky nevyplatilo. V roce 1881 pak viadukt poničily ledové kry. Píší o tom dobové noviny. Led poničil pontony i dráhu. Takže se musel uzavřít a oprava trvala tři roky. Kry přinesl příliv, který jim dodal patřičnou rychlost, takže mohly lámat části viaduktu. Stejně ale nebyl v dobrém stavu. V roce 1922 už byl viadukt znovu zavřený z důvodu technicky nevyhovujícího stavu. Do roku 1935 už byl rozebrán a bylo po něm. Zhruba padesát let spojoval skotské obce s anglickými. Provoz se ale později neobnovil. V Powfootu pak našli neobvyklý útvar na dně moře. Odliv ho zcela odkryl. Je z velkých kusů dřeva a připomíná kruhový bazén. Není o tom nikde zmínka ani fotografie, která by potvrdila o co šlo, ale tvrdí se, že to mohl být bazén pro děti, aby nemusely daleko do moře, když se chtěly při odlivu koupat. Tým si myslí, že mohl bazén fungovat někdy ve třicátých letech dvacátého století, proto by měly existovat fotografie. Ovšem poctivá práce v archivu odkryje, že to skutečně byl bazén, ale z roku 1889. Právě za druhé světové války se přestal bazén používat, protože se o něj prostě nikdo správně technicky nestaral. Ve Whitehavenu pak stojí bývalý Wellingtonův důl na hnědé uhlí. Dnes je vidět hlavní jáma, ale zbytek je vlastně pryč. Došlo tady totiž kdysi k tragédii. V dole začalo v roce 1910 hořet a pak došlo k výbuchu. Zemřelo při tom přes sto mužů. Oheň se rozšířil ve velkém a nedařilo se havíře zachránit, protože oheň bránil v cestě. Snažili se přes osmnáct hodin. Přežilo šest horníků. Pak se rozhodlo o tom, že je třeba jámu zazdít, protože oheň by tak neměl vzduch. Muselo k tomu dojít, jinak by tam hořelo velmi dlouho. Archivy odhalují, že důl byl plný nebezpečných plynů a objevovaly se tam zcela pravidelně. Čtyřicet devět případů se obešlo bez nehody, až padesátý výskyt znamenal pohromu. Celý výbuch rozžehla malá bezpečnostní lampa, od které chytil plyn.
Více informacíEpizody
Archeologové na pobřeží - Série 3Archeologové na pobřeží - S03E02
Tentokrát začínáme na severní straně řeky Forth ve Skotsku. V zálivu Firth of Forth našli archeologové kusy dřeva, přístaviště zřejmě skrývá zajímavé příběhy z historie. Podle map pak určí časovou osu místa. Je jasné, že ještě v roce 1590 tady rozhodně nebyl starý mlýn o kterém se mluví, ani přístaviště. Ukazují to mapy. O sto let později už tam ale budova v místě jménem Kennetpans stojí. Jde prý o bývalou palírnu. Zchátralé budovy platily za místo zrodu skotské whiskey. Byla zřejmě majetkem rodiny místních podnikatelů. Jsou tu důkazy o tom, že tady používali na tu dobu velmi pokrokové technologie jako parní elektrárnu. Tým archeologů se vydává také k městu Culros, za odlivu jsou totiž v moři vidět zbytky hnědouhelného dolu. Jak se ale v šestnáctém století, ze kterého je nalezená šachta, dostávali pod hladinu moře, aby uhlí vytěžili? Vždyť na to rozhodně neměli technologii. Jsou to ale zbytky počátků technické revoluce, která na ostrovech svého času vypukla. Z důlní šachty se dostávalo uhlí rovnou na lodě. Pod zemí byli pracovníci. To umožnilo rozvoj oblasti ve velkém, přísun peněz prostě pomohl místnímu životu. Celý hnědouhelný průmysl pak ochromila velká bouře, která se nečekaně přihnala a zavalila šachty vodou a pohřbila všechny uvnitř. To pak zpomalilo celý rozvoj průmyslu. Kousek od Culrosu pak rostla vedle sebe mola, pokaždé, aby překonala bahna a dostala se až k vodní ploše. Proč to ale bylo tak důležité? I na to se pokusí tým přijít. Všechno vede k tomu, že se na řece rozvíjel hnědouhelný průmysl, který brzy ovládl vlastně celý region. Doly přinášely peníze, za ty se mohla celá oblast rozvíjet. V devatenáctém století tady pak připlouvaly trajekty s dobytkem, proto bylo potřeba tady zachovat přístaviště. Proto se místní mola musela upravovat podle potřeb dobytkářů. Obchod s dobytkem se velmi rozšířil, byla to teda otázka velkých peněz. Nedaleko Culrosu pak našli náhrobní desku, za přílivu je tedy pod vodou. O co jde? Jde o odsouzenou čarodějnici Lilias. Přiznala, že se vzdala křtu a upsala duši ďáblu. Jsou tady jasně viditelné znaky toho, že tehdejší společnost udělala patřičné kroky k tomu, aby se nemohla duše dostat na svět, čarodějnice nemohly přes vodu. V roce 1704 ji proto pohřbili pod vodu, ovšem po čase někdo hrob vykradl a její ostatky odnesl. Lebka i kosti tedy z přílivové oblasti zmizely.
Archeologové na pobřeží - S03E03
Archeologové na pobřeží - S03E03
V zálivu Solway jsou zbytky starého mostu, šlo o viadukt, který už přes vodu nevede a ruiny končí u hladiny. I dnes by se tu nejspíš hodil, protože i tak je problém se dostat z jednoho města do druhého a je třeba objíždět. Proč už ale viadukt nestojí? Tým vypátrá, že stavba byla architektonicky překrásná a převážela se přes něj železná ruda. Stavba ale trvala dlouho a tak se to nakonec ekonomicky nevyplatilo. V roce 1881 pak viadukt poničily ledové kry. Píší o tom dobové noviny. Led poničil pontony i dráhu. Takže se musel uzavřít a oprava trvala tři roky. Kry přinesl příliv, který jim dodal patřičnou rychlost, takže mohly lámat části viaduktu. Stejně ale nebyl v dobrém stavu. V roce 1922 už byl viadukt znovu zavřený z důvodu technicky nevyhovujícího stavu. Do roku 1935 už byl rozebrán a bylo po něm. Zhruba padesát let spojoval skotské obce s anglickými. Provoz se ale později neobnovil. V Powfootu pak našli neobvyklý útvar na dně moře. Odliv ho zcela odkryl. Je z velkých kusů dřeva a připomíná kruhový bazén. Není o tom nikde zmínka ani fotografie, která by potvrdila o co šlo, ale tvrdí se, že to mohl být bazén pro děti, aby nemusely daleko do moře, když se chtěly při odlivu koupat. Tým si myslí, že mohl bazén fungovat někdy ve třicátých letech dvacátého století, proto by měly existovat fotografie. Ovšem poctivá práce v archivu odkryje, že to skutečně byl bazén, ale z roku 1889. Právě za druhé světové války se přestal bazén používat, protože se o něj prostě nikdo správně technicky nestaral. Ve Whitehavenu pak stojí bývalý Wellingtonův důl na hnědé uhlí. Dnes je vidět hlavní jáma, ale zbytek je vlastně pryč. Došlo tady totiž kdysi k tragédii. V dole začalo v roce 1910 hořet a pak došlo k výbuchu. Zemřelo při tom přes sto mužů. Oheň se rozšířil ve velkém a nedařilo se havíře zachránit, protože oheň bránil v cestě. Snažili se přes osmnáct hodin. Přežilo šest horníků. Pak se rozhodlo o tom, že je třeba jámu zazdít, protože oheň by tak neměl vzduch. Muselo k tomu dojít, jinak by tam hořelo velmi dlouho. Archivy odhalují, že důl byl plný nebezpečných plynů a objevovaly se tam zcela pravidelně. Čtyřicet devět případů se obešlo bez nehody, až padesátý výskyt znamenal pohromu. Celý výbuch rozžehla malá bezpečnostní lampa, od které chytil plyn.
O pořadu
V zálivu Solway jsou zbytky starého mostu, šlo o viadukt, který už přes vodu nevede a ruiny končí u hladiny. I dnes by se tu nejspíš hodil, protože i tak je problém se dostat z jednoho města do druhého a je třeba objíždět. Proč už ale viadukt nestojí? Tým vypátrá, že stavba byla architektonicky překrásná a převážela se přes něj železná ruda. Stavba ale trvala dlouho a tak se to nakonec ekonomicky nevyplatilo. V roce 1881 pak viadukt poničily ledové kry. Píší o tom dobové noviny. Led poničil pontony i dráhu. Takže se musel uzavřít a oprava trvala tři roky. Kry přinesl příliv, který jim dodal patřičnou rychlost, takže mohly lámat části viaduktu. Stejně ale nebyl v dobrém stavu. V roce 1922 už byl viadukt znovu zavřený z důvodu technicky nevyhovujícího stavu. Do roku 1935 už byl rozebrán a bylo po něm. Zhruba padesát let spojoval skotské obce s anglickými. Provoz se ale později neobnovil. V Powfootu pak našli neobvyklý útvar na dně moře. Odliv ho zcela odkryl. Je z velkých kusů dřeva a připomíná kruhový bazén. Není o tom nikde zmínka ani fotografie, která by potvrdila o co šlo, ale tvrdí se, že to mohl být bazén pro děti, aby nemusely daleko do moře, když se chtěly při odlivu koupat. Tým si myslí, že mohl bazén fungovat někdy ve třicátých letech dvacátého století, proto by měly existovat fotografie. Ovšem poctivá práce v archivu odkryje, že to skutečně byl bazén, ale z roku 1889. Právě za druhé světové války se přestal bazén používat, protože se o něj prostě nikdo správně technicky nestaral. Ve Whitehavenu pak stojí bývalý Wellingtonův důl na hnědé uhlí. Dnes je vidět hlavní jáma, ale zbytek je vlastně pryč. Došlo tady totiž kdysi k tragédii. V dole začalo v roce 1910 hořet a pak došlo k výbuchu. Zemřelo při tom přes sto mužů. Oheň se rozšířil ve velkém a nedařilo se havíře zachránit, protože oheň bránil v cestě. Snažili se přes osmnáct hodin. Přežilo šest horníků. Pak se rozhodlo o tom, že je třeba jámu zazdít, protože oheň by tak neměl vzduch. Muselo k tomu dojít, jinak by tam hořelo velmi dlouho. Archivy odhalují, že důl byl plný nebezpečných plynů a objevovaly se tam zcela pravidelně. Čtyřicet devět případů se obešlo bez nehody, až padesátý výskyt znamenal pohromu. Celý výbuch rozžehla malá bezpečnostní lampa, od které chytil plyn.