cs
Krvaví králové (1)
V 16. století vládl v Rusku Ivan IV. řečený Hrozný. Mučil své protivníky i příbuzné, v zemi zavedl teror. Seznamy poprav bez zákonného důvodu byly běžnou věcí. Dal vypálit celá města. Odborníci však možná přehodnotí jeho pověst. Poté, co zprávy o jeho politice pronikly do ciziny, se Ivan snažil ospravedlnit. Kořeny jeho povahy asi sahají do dětství, kdy byl zavřený ve věži a asi potlačil veškeré emoce. V dětství se o něj staraly bojaři, chlapec se stal nástrojem jejich mocenských bojů. V osmi letech mu zemřela matka, navíc ji možná otrávil jeden z jeho opatrovníků - bojarů. Ve 13 letech nařídil popravu jednoho z bojarů, který měl matku otrávit - dal ho předhodit psům. Pak nechal někomu vyříznout jazyk. Ivanova manželka také zemřela na otravu, což opět spustilo Ivanovu paranoiu. Pozornost upřel k Livonsku (Pobaltí), myslel si, že území lehce získá. S penězi pak utekl ze země, prý byl z Moskvy unavený. Dal však šířit nespokojenost mezi lidmi, aby žádali, ať se vrátí. Založil hybridní jednotky jakési tajné policie a inkvizice. V černých kápích hledali zrádce, symbolem byla psí lebka. Za oběť jim padly tisíce nevinných obyvatel, také mocenští nepřátelé jako bojaři. V roce 1567 odhalil spiknutí bojarů s polským králem. Nařizoval rozčtvrcení i odepření křesťanského pohřbu. V roce 1670 se Ivan doslechl, že v Novgorodě se chystá převrat. Vtrhl tam s armádou a zabíjeli všechny na potkání. Nechal popravit arcibiskupa, upaloval ženy, ničil kostely. Když se znovu oženil, manželka zemřela na otravu jen pár dní po svatbě. V roce 1675 nevysvětlitelně dosadil na trůn tatarského knížete Simeona, příslušníka největší politické menšiny v Rusku. Zdánlivě se tak opět vzdal moci. Ještě dvakrát se oženil a dvakrát ovdověl, poslední manželku prý nechal utopit. Po potyčce pak také zabil vlastního syna, není to však zcela věrohodně zdokumentované. Neexistují důkazy pro žádnou verzi synovy smrti. V posledních letech života nařídil modlitby za své oběti. Možná ho sžíralo svědomí. V březnu 1584 zemřel během partie šachů na mrtvici. Možná však byl ale otráven. Zemi nezanechal v dobrém stavu, válka zemi naprosto vyčerpala. Mladší syn Fjodor nebyl z nejasných důvodů schopen převzít vládu, vlády se ujal jeho švagr Boris a vládl jeho jménem. O 14 let později princ zemřel, a definitivně přetrhal pouto mezi touto dynastií a ruským trůnem, které trvalo asi 700 let. Kolotoč vůdců uvrhl Rusko do tzv. doby zmatků, která možná bylo horší než Ivanova vláda. Někteří odborníci dnes dávají královi psychiatrické diagnózy, avšak další takový přístup odmítají. Je jasné, že dnešní soudy by krutého vládce odsoudily. Britský dokumentární seriál (2025)
Více informacíO pořadu
V 16. století vládl v Rusku Ivan IV. řečený Hrozný. Mučil své protivníky i příbuzné, v zemi zavedl teror. Seznamy poprav bez zákonného důvodu byly běžnou věcí. Dal vypálit celá města. Odborníci však možná přehodnotí jeho pověst. Poté, co zprávy o jeho politice pronikly do ciziny, se Ivan snažil ospravedlnit. Kořeny jeho povahy asi sahají do dětství, kdy byl zavřený ve věži a asi potlačil veškeré emoce. V dětství se o něj staraly bojaři, chlapec se stal nástrojem jejich mocenských bojů. V osmi letech mu zemřela matka, navíc ji možná otrávil jeden z jeho opatrovníků - bojarů. Ve 13 letech nařídil popravu jednoho z bojarů, který měl matku otrávit - dal ho předhodit psům. Pak nechal někomu vyříznout jazyk. Ivanova manželka také zemřela na otravu, což opět spustilo Ivanovu paranoiu. Pozornost upřel k Livonsku (Pobaltí), myslel si, že území lehce získá. S penězi pak utekl ze země, prý byl z Moskvy unavený. Dal však šířit nespokojenost mezi lidmi, aby žádali, ať se vrátí. Založil hybridní jednotky jakési tajné policie a inkvizice. V černých kápích hledali zrádce, symbolem byla psí lebka. Za oběť jim padly tisíce nevinných obyvatel, také mocenští nepřátelé jako bojaři. V roce 1567 odhalil spiknutí bojarů s polským králem. Nařizoval rozčtvrcení i odepření křesťanského pohřbu. V roce 1670 se Ivan doslechl, že v Novgorodě se chystá převrat. Vtrhl tam s armádou a zabíjeli všechny na potkání. Nechal popravit arcibiskupa, upaloval ženy, ničil kostely. Když se znovu oženil, manželka zemřela na otravu jen pár dní po svatbě. V roce 1675 nevysvětlitelně dosadil na trůn tatarského knížete Simeona, příslušníka největší politické menšiny v Rusku. Zdánlivě se tak opět vzdal moci. Ještě dvakrát se oženil a dvakrát ovdověl, poslední manželku prý nechal utopit. Po potyčce pak také zabil vlastního syna, není to však zcela věrohodně zdokumentované. Neexistují důkazy pro žádnou verzi synovy smrti. V posledních letech života nařídil modlitby za své oběti. Možná ho sžíralo svědomí. V březnu 1584 zemřel během partie šachů na mrtvici. Možná však byl ale otráven. Zemi nezanechal v dobrém stavu, válka zemi naprosto vyčerpala. Mladší syn Fjodor nebyl z nejasných důvodů schopen převzít vládu, vlády se ujal jeho švagr Boris a vládl jeho jménem. O 14 let později princ zemřel, a definitivně přetrhal pouto mezi touto dynastií a ruským trůnem, které trvalo asi 700 let. Kolotoč vůdců uvrhl Rusko do tzv. doby zmatků, která možná bylo horší než Ivanova vláda. Někteří odborníci dnes dávají královi psychiatrické diagnózy, avšak další takový přístup odmítají. Je jasné, že dnešní soudy by krutého vládce odsoudily. Britský dokumentární seriál (2025)